Představ si něco.... co neexistuje;)

Po trávě se nechodí, po trávě se SMĚJĚ

Popsané a nezmačkané

Tam ta dam, tam ta dam

Povídka, slohovka, snad pobaví.... Možná je hrozná jako otrhané čarné peří žalostně vlající v ledovém větru, možná zahřeje. Jako horký čaj, nebo čokoláda. Dala bych si čokoládu... končím DD
Tam ta dam, tam ta dam.

Vlak hučel a skákal po kolejích. Neposedně sebou cukal, nebozí cestující sebou bezvládně škubali do rytmu.

 Tam ta dam, tam ta dam.

Byla neděle, okolo půl šesté večer. Zase jedna z odporně dlouhých cest vlakem. Lidé nepřítomně zíraly do naprosté tmy, jejich pověšené tlusté zimní bundy je bouchaly do hlav. Jakýsi mladý muž se prodíral přeplněnými uličkami. Všude zněly hlasy; agresivní hádky i hlasitý smích. Toho muže bolela hlava. Unaveně doklopýtal až do posledního vagónu. Všude plno. U posledního kupé visela přes dveře odpudivě béžová záclonka. Muž měl takovou chuť sednout si do ticha a odpočinout si, že přemohl svůj strach i nechuť z lidí uvnitř a s pronikavým škubnutím otevřel dveře. U okýnka seděla jediná mladá dívka. Měla elegantní černou sukni, uhlazené temně vlnité vlasy a jakýsi klobouk. Vypadala dost výstředně a na první pohled o dost starší. Pomalu otočila hlavu k muži, velice dlouze se na něj zadívala, pak se otočila zpět k oknu s lhostejným výrazem.

„Tak hlavu vzhůru,“ říkal si ten muž nevrle. „ Našel jsi skoro volné kupé, samozřejmě až na támhletu slečinku. Asi bude parádně namyšlená. Nebo ne? Je doopravdy hezká a docela by mě zajímalo, proč se nenechá balit od těch kluků ve vedlejším kupé, ale budiž. Nebo to může být taková ta povznesená husa, co potřebuje samotu na přemýšlení. Dobrá, dobrá. Ale ať je to kdo chce, sednu si k okýnku a basta!“

„Ehm...no...Můžu si k vám sednout?“

„Hm...,“ kývla, na muže se nepodívala. Rozhodně došel až naproti ní, pověsil si bundu na věšák a posadil se.

„Ta bunda vás bude bouchat do hlavy, když ji tam necháte.“

 „Cože?“ Obrátila k němu oči.

„Jo jo...jistě...Chápu...“ muž sundal svou bundu z věšáku a položil ji vedle sebe. Ta dívka ho začínala rozčilovat.

„ A nemusíte si hned myslet, že jenom prudím a že vás chci naštvat.“

Muž se rozhodl zachovat důstojné mlčení a netvářit se překvapeně.

„Hm,“ zabručel pouze.

„ Nechte toho! Klidně mi vynadejte!“

Muž si odfrknul a stiskl zuby. Dostával vztek.

„Dobrá,“ kývla znovu hlavou dívka a obrátila hlavu k oknu. Zřejmě už nehodlala promluvit. Muže to náhle zamrzelo.

„Sorry,“ žbleptl. Dívka se štěkavě zasmála.

„Vy jste teda dobrej.“

 

Tam ta dam, tam ta dam. Světla poblikávala a vlak rachotil. Za okny se míhaly holé stromy orámované temnotou. Z posledního kupé posledního vagónu se linul smích.

 „A na stropě nad postelí jsou nalepený svítící oranžový rybičky! Velikánský stůl, na kterém polovinu zabírají kytky, železné police...a ve skříni obrovský krokodýl!“

„Nekecáš?“ nadzvedl obočí.

„Ferda!...Je plyšovej....“

Muž se znovu rozesmál.

„Hm.... mám tam spoustu barevných obrazů!“

„A vymalováno?“

 „Tmavočerveně!“

Dveře kupé se prudce otevřely. Na prahu stál podsaditý padesátník s černým kufříkem. Oba dostali záchvat smíchu a nedokázali popadnou dech. Muž ve dveřích zrozpačitěl.

„Ehm....Můžu si k vám sednout?“

„Jasně,“ usmála se dívka, „pojďte k nám!“

Padesátník zrozpačitěl ještě víc, statečně ale vstoupil dovnitř a sundal si kabát.

„Hlavně si ho nevěšte na věšák, bouchal by vás do hlavy,“ usmál se muž od okna.

„Aha...hm...Děkuji.“

„Pane, co děláte za povolání?“ zeptala se dívka neomaleně. Dotazovaný nadzvedl obočí.

„Účetní.“

 „Že máte ten kufřík...Je to zajímavé?“

„Ne,“ odpověděl muž překvapeně a pak se smutně usmál. „ Ale co mám jiného dělat?“

„Vy jste ale pesimistický.“ Muž si posunul kufřík nohou pod sebe a jeho obočí stále více mizelo ve vrstvě šedivých vlasů. Zřejmě tak naznačoval, že víc překvapený už být nemůže. Pak se ale odhodlal a promluvil.

„Pochopte to, co já můžu dělat jiného? Je mi pětapadesát, nic neumím a nemám skoro ani maturitu...“

„Já taky ne,“ zasmála se dívka.

„ No dobře,“ usmál se i on. „Ale nemáte doma ženu ani děti. Co kdybych pak už nic nesehnal?“

„Člověk jako VY něco musí najít...“

„Nechte toho....A...A i kdybych už něco náhodou našel, musel bych si na to strašně dlouho zvykat.“

„No a?“

„Vy jste mladá vy to prostě nemůžete pochopit...“

„Dovolte?“

 „Dobrá. Jsem z Českých Budějovic, vystudoval jsem základní školu a gymnázium. Od maturity pracuji jako účetní. Teď je mi pětapadesát, mám tři děti, všechny ještě studují. Dvě na střední a jedno na základní škole. Ženě je o málo méně než mně, bere ještě méně než já. A vy mi říkáte, abych změnil práci, protože mě to nebaví?“

 „Ehm...Jo“

 „A myslíte si, že je to rozumné?“

„Ne.“

 „Tak proč mě takhle...“

„Hele už mě opravdu nudíte. Ten váš výklad byl vyčerpávající. Jste směšný, když si myslíte, že už nic nemůžete změnit.“

Mladý muž se s úsměvem díval na rozhovor. Ta dívka byla opravdu zvláštní. Tak neuvěřitelně drzá, tajemná, upřímná. Pětapadesátník se teď překvapeně a zahanbeně díval do země. Dvacetiletá holka dokázala, aby se před ní takovýhle muž cítil poníženě. Přemýšlel kolika lidem ještě takhle zamotala hlavu. Zamotala hlavu...Cítil se jako pod nějakou opojnou látkou. V kupé bylo příjemně teplo a uvolněná atmosféra. Dívka se rozplývala do nafialovělých obláčků mlhy a přítmím zněl její smích podobný štěkotu nějakého psiska. Všechno plulo tmou a informace se vytrácely. Nahradil je jen příjemný pocit opojení. A náhle bublina praskla. Dívka prudce vstala a popadla kabát.

„Vystupuju!“ Rychle přeběhla kupé, zamávala od dveří.

 „Naschle!“ křikla.

„Hej! Hej!“ Oba dva muži se ve stejnou chvíli vrhli k východu z kupé. „Hej!“

Otočila se a usmála. Muži si masírovali hlavu, asi se srazili ve dveřích.

 „Pojedete tudy příští neděli?“ vyhrkl ten mladší.

Znovu se široce usmála, možná trochu cynicky. „Ne.“

„Ale...Hej! Vy...My...Musíme se přece ještě někdy vidět!“ divil se starší.

Dívka zamávala, otočila se a zmizela v davu mířícímu k východu. Dva naprosto rozdílní muži si mnuli bouli na hlavě.

Tam ta dam, tam ta dam.

 „Co to bylo?“ zeptal se ten starší po chvíli.

 „Divoženka,“ usmál se ironicky druhý.

„Kráva.“

 „Jo.“

„Co to s námi provedla?“ kroutil hlavou pětapadesátník a pohladil svůj černý kufřík.

„Nevím,“ odpověděl druhý.

Oba vstali a pověsili si bundy na věšák. Pak si znovu sedli a začali nepřítomně zírat do tmy; jejich pověšené tlusté zimní bundy (a kabáty) je bouchaly do hlav. A vlak uháněl dál.

Tam ta dam, tam ta dam.

Poslední komentáře
23.01.2008 19:07:51: Možná že i něco k tomu ještě napíšu...Moc děkuju za pochválení... jsem fakt nečekala takový ohlas...
22.01.2008 21:17:19: Jako..to by teda potřebovalo pokračování. Krásně napsaný...úžasný. Ty dokážeš člověka natěšit...chci...
19.01.2008 16:14:49: Pokračování? Vidíš, to je dobrý nápad... nenapadlo mě to...Uvidíme Jinak dík za chválu (fakt se div...
19.01.2008 11:27:39: Moc zajímavá povídka. Bavila mě číst. Jen tak dále. Už se těším na další nebo na pokračování :-)...
 
Nechtěj být podobný špatným proto, že jich je mnoho, ani nebuď nepřítelem mnohých proto, že se ti nepodobají.